Křestní jméno (ne)stačí

Když se sejdou nějací ti přátelé, semele se páté přes deváté. A nejednou přitom zazní i nějaké to jméno. Vesměs jenom nějaké to křestní jméno. Není na tom vůbec nic divného; protože přátelé se křestními jmény oslovují naprosto běžně a pokud zmiňují někoho ze společných známých, vesměs dobře vědí, o kom je řeč.
Ovšem když se sejdou lidé, kteří si až tak blízcí nejsou, případně když se hovoří o někom, kdo není přítomen ani všem zúčastněným znám, užívá se nejednou namísto křestního jména příjmení. Případně jméno i s příjmením současně.

Proč tomu tak je?
Jednoduše proto, že je záhodno, aby byla zmiňovaná osoba jednoznačně identifikována. Aby bylo zřejmé, o koho se jedná.
Mezi blízkými si vystačíme s křestními jmény třeba i jenom proto, že nemíváme zase až tolik známých stejného jména, mezi lidmi cizími se však stejná jména opakují tak hustě, že je třeba je nějak upřesnit. Což se často dělá právě příjmením.
Taková příjmení tu ale nebyla vždycky. Byly to prý Benátky v devátém století, . Právě tam prý lze umístit počátky existence příjmení, jichž bylo nejprve dopřáváno pouze šlechtě. Teprve postupem času se tento úkaz rozšířil z Itálie i do Francie, Švýcarska, Anglie a nakonec do celého světa a začal se užívat nejen mezi společenskou smetánkou, ale i prostým lidem.

Prostě proto, že křestní jména přestala k jednoznačné identifikaci stačit. Zejména ve městech, kde žilo nejednou povícero lidí téhož křestního jména a bylo tak třeba učinit něco, čím by tito byli jeden od druhého odlišeni. Naše země pak v tomto ohledu přestaly být výjimkou až ve 14. století a na rozmach příjmení si musela naše společnost počkat ještě dvě století.
Příjmení se zprvu získávala třeba podle toho, kde člověk žil, čím se živil, jak vypadal a podobně.
A teprve později se stala tím, čím jsou dnes, tedy něčím, co slouží ke vcelku jednoznačné identifikaci osob. A to proto, že byla potřeba přesná evidence kvůli daním a plnění vojenské povinnosti. A svá děděná příjmení tak máme od jejich uzákonění císařem Josefem II. roku 1780 dodnes. Jenom jich už máme mnohem více a vesměs nad nimi už ani nepřemýšlíme, bereme je jako samozřejmost.
Svá příjmení dědíme vesměs po rodičích, měníváme je při sňatcích či rozvodech. A jejich počet už prý přesáhl čtvrt milionu a je jich víc a víc.
A někdy si je z vlastní vůle měníme i tedy, když se nám nelíbí.
Třeba za 2. světové války o tom dokonce koloval vtip. „Vy se chcete nechat přejmenovat? A jak se jmenujete?“ „Adolf Prdelka.“ „Tak to chápu. To je hrozné jméno. A jak byste se chtěl jmenovat?“ „Josef Prdelka.“